LAUREÁTI SÍNĚ SLÁVY
Miroslav Čtvrtníček,
nar. 3. listopadu 1931, † 19. června 2006
Byl osobností zdejší kopané a jediným známým fotbalistou, který procestoval, mimo Itálie, celou Evropu v reprezentačním dresu nebo pod hlavičkou pražské Sparty. V Kralupech prožil většinu svého sportovně velice plodného života. S fotbalem začal už jako žák, hrál zde v období války i za dorost. V době, kdy SK Kralupy nad Vltavou úspěšně startoval v krajské soutěži a následoval postup do divize, rozhodla o jeho životě náhodná událost, a to zranění brankáře mužstva Kralupy A. Z pozice spojky a křídla zraněného brankáře okamžitě nahradil Miroslav Čtvrtníček a tento post mu zůstal už po celou dobu jeho sportovní kariéry, i když v jejím průběhu koketoval i s výkonnostním hokejem. Přesto se mladý Mirek natrvalo usadil jako brankářská jednička v kádru zdejšího celku.
Jeho záliba k fotbalu mu nedovolila dobře studovat, a proto byl z kralupského gymnázia na doporučení tehdejšího profesorského sboru vyloučen. Školu později dokončil ve městě Slaný, kde maturoval. Mirkův otec si přál, aby jeho syn vystudoval medicínu a stal se z něho dentista, jako byl on, ale on si moc dobře uvědomoval, že by nikdy nedosahoval jeho kvalit věhlasného zubního lékaře. Proto, když Kladenští nabídli Mirkovi byt a šaty na ženění (protože se v tu dobu chtěl ženit), bylo rozhodnuto. Pracoval na Poldovce v kanceláři a první zápas odchytal v dresu prvoligového SONP Kladna proti bratislavské Rudé hvězdě. Jeden z prvoligových mistrovských zápasů absolvoval i na Letné, kde sice Kladno podlehlo o branku, ale jeho výkon brankáře byl excelentní.
Roku 1957 přestoupil díky tomu do ČKD Spartak Praha Sokolovo, kde zůstal až do roku 1962. Roku 1969 se stal prvním vedoucím nově vybudovaného kralupského Zimního stadionu. Fotbalu ovšem zůstal věrný a ještě dlouho hrál za jedenáctku internacionálů pražské Sparty, kde odehrál 250 zápasů. Miroslav Čtvrtníček rád vzpomínal na utkání starých gard Sparty a Slavie, kde si zahrál i s věhlasným Pepou Bicanem. V letech 1957 – 1962 odehrál 161 zápasů za Spartu – z toho odchytal 75 ligových střetnutí. Poslední ligové utkání absolvoval proti celku Dynamo Žilina (1:1) a poslední zápas sehrál ve sparťanském dresu s Jiskrou Poděbrady 1. srpna 1962 s kladným výsledkem 8:4. V Rio de Janeiro se s výsledkem 1:1 utkal s mužstvem Botafogo a jeho nejlepšími hráči, Garrinchovem a s bratry Santosovy. Zúčastnil se střetnutí se Spartakem Moskva v Poháru mistrů evropských zemí.Jeho sportovní nadání a vlohy zdědila i jeho vnoučata, která dělají dědečkovi velkou radost.
Eliška Krejčová
(* 11. září 1927)
Původem z Kralup nad Vltavou, kde také celý život žije. Narodila se jako F“urstová do rodiny živnostníka a ženy v domácnosti. V rodině byla nejmladší ze tří dětí a jediná dcera. Vystudovala Obchodní školu v Praze. Poté několik let pracovala jako úřednice na tehdejším Národním výboru. Později přešla do ČKD Sokolovo do odboru plánování. V roce 1949 se vdala za řezníka a uzenáře O. Krejčího.
Začátky její sportovní budoucnosti patří do rodiny. S trénováním začala již v šesti letech pod dohledem otce a starších bratrů. Po domácích zkušenostech navštívila v osmi letech TTK Kralupy, kde i přes první zkoušku porazila obě nejlepší kralupské hráčky. Nějakou dobu ještě hrála a trénovala v místním klubu, když si jí při přátelském utkání všimli z AC Sparty Praha. Zde ji trénoval Dr. Preissig a po protektorátu, kdy nastal boom stolního tenisu, patřila už Eliška Krejčová mezi nejlepší hráčky v Československu. Brzy si jí proto také všimli reprezentační trenéři.
V roce 1946 získala v Bratislavě svůj první individuální titul – s Andreadisem ve smíšené čtyřhře. O rok později při mistrovství republiky již zcela opanovala a získala titul z dvouhry, čtyřhry i smíšené čtyřhry. Poprvé reprezentovala ČSR na MS 1947 v Paříži a s družstvem získala bronz. Deset let pak kralovala československému stolnímu tenisu a patří do zlaté poválečné generace sportovců, i když bez zlaté medaile na MS.
Reprezentaci opustila v roce 1957 a po delší přestávce se zapojila až v roce 1985 do veteránských soutěží, kde navázala na své předchozí úspěchy. Získala několik medailí na Mistrovství světa a Mistrovství Evropy. Je veteránskou mistryní Evropy 1997 ve dvouhře v kategorii do 70 let. V roce 2007 na ME v Rotterdamu získala zlatou medaili ve čtyřhře. Dnes je nejlepší českou veteránkou podle počtu medailí a bodů získaných na MS a ME. Z evropských šampionátů má osm medailí (2 – 2 – 4) a ze světových šest (0 – 2 – 4).
Ještě do roku 2008 vedla oddíl dětských stolních tenistů na ZŠ Třebízského. Dnes již své svěřence netrénuje, ale sama ještě stále hraje a účastní se mnohým závodů a soutěží. „Nemám potřebu vyhrávat nebo reprezentovat, ale baví mě hrát a být s lidmi, kteří mají rádi sport tak jako já.“ Jediným problémem, který paní Elišku začíná trápit, jsou její nemocné oči. I přes tento drobný nedostatek, ale oplývá elánem a vitalitou. Jejím životním krédem je verš Svatopluka Čecha: „Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru, a malým ten, kdo zná jen malý cíl.“
Martina Liptáková
(* 27. září 1965)
Rodačka z Kralup nad Vltavou. Rozená jako Zítová. Narodila se jako starší dcera aktivním sportovcům. Její maminka dodnes vede přípravku basketbalu mládeže při BK Kralupy. Již od 6 let se věnovala sportu. Zpočátku běhu na lyžích a orientačnímu běhu při Domě dětí a mládeže, od 11 let se věnuje basketbalu v kralupském oddíle. Za Kralupy se také stává několikanásobnou přebornicí kraje. Díky velkým fyzickým předpokladům odchází po základní škole studovat Sportovní gymnázium do Prahy, Nad štolou.
Od 14 let se stává členkou střediska vrcholového sportu Sparty Praha, kde projde všechny mládežnické kategorie. V 15ti letech ji Sparta vybírá do juniorek, později hraje za ženy. Současně je vybrána do reprezentace Československa v juniorské kategorii, kde v roce 1984 získává 3. místo na Mistrovství Evropy juniorek. Při svém působení v pražské Spartě se družstvo s Martinou Liptákovou drží na prvních třech příčkách 1. ligy (dnešní extraligy ženského basketbalu.)
V roce 1992 je na vrcholu své sportovní kariéry. Ve 26 letech odjíždí na letní Olympijské hry do Barcelony za tehdejší Československo. Po velkých a dramatických zápasech končí reprezentantky na krásném 6. místě za Španělskem, Kubou, Čínou, Ruskem a Amerikou. Při těchto utkáních porazily družstva z basketbalových velmocí jako např. Brazílie nebo Kanady.
Po skončení na Spartě ve 29 letech se Martina Liptáková navrací zpátky do Kralup nad Vltavou, kde ještě několik let hraje extraligu ženského basketbalu. Nejlepší výkon kralupského basketbalu žen je 2. místo 1. ligy v roce 1997/1998 a 1998/1999. V roce 1996/1997 získalo družstvo 3. místo. Vrcholový sport definitivně opouští ve 32 letech. Nadále však u basketbalu zůstává, a to při výchově mládeže v kralupském basketbalovém oddíle, kde trénuje mladší i starší žákyně. V civilním zaměstnání pracuje v rodinném podniku v pohostinství- Je čestnou občankou města. Jako člověk je spíše realista, který stále bojuje a neusíná na vavřínech. Její životní krédo zní: „Nikdy není tak špatně, aby nebylo ještě hůř.“
NÁCOVSKÝ Lubomír
(* 26.5.1935 – + 10.3.1982)
Československý olympionik, sportovní střelec
Narodil se v Kralupech. Vystudoval Střední průmyslovou školu chemickou v Praze a po maturitě nastoupil do n. p. Barvy a laky v Kralupech n./ Vlt., kde pracoval dlouhá léta jako mistr provozu.
Svou sportovní kariéru začal po návratu ze základní vojenské služby jako člen Svazarmu.
V Kralupech nad Vltavou nebyla střelnice, a tak příležitost ke střelbě z pistole, dostával jen na soustředěních. Denně však po zaměstnání trénoval doma zaměřování, tak důležité v jeho hlavní disciplíně – rychlopalbě na olympijské siluety, kdy se série pěti ran střílí ve stále kratších intervalech.
Jeho první mezinárodní úspěch přišel na Hrách XVIII. olympiády 1964 v Tokiu, z 2 x 30 ran nastřílel z rychlopalné pistole 590 bodů, které znamenaly bronzovou medaili. Po Hořínkově stříbrné v Melbourne byla druhou pro československé střelce, přitom jen dva body chyběly Nácovskému k nejvyššímu stupni.
O čtyři roky později na Hrách XIX. olympiády 1968 v Mexiku obsadil ve stejné disciplíně nástřelem 588 bodů sedmé místo. To už se však mohl pochlubit stříbrnou medailí z mistrovství světa 1966 ve střelbě z velkorážní pistole. Po Hrách olympiády v Mexiku nastalo jeho nejúspěšnější období. V roce 1969 se stal mistrem Evropy v rychlopalbě družstev a ve standardní pistoli družstev, v soutěži jednotlivců vybojoval třetí místo ve střelbě z velkorážní pistole. Následující rok 1970 byl zase dvojnásobným mistrem světa jednak opět v olympijské rychlopalbě družstev, jednak ve velkorážní pistoli družstev, ve střelbě jednotlivců z velkorážní pistole byl znovu třetí, v rychlopalbě jednotlivců skončil na čtvrtém místě. Na Hrách XX. olympiády 1972 v Mnichově už nominován nebyl, v rychlopalbě ho však výborně zastoupil Ladislav Falta, který získal stříbrnou medaili.
Úspěchy :
1964 – 3. místo OH Tokio rychlopalná pistole jednotlivců 2 x 30 ran
1966 – 2. místo MS velkorážní pistole jednotlivců
1968 – 7. místo OH Mexiko rychlopalná pistole jednotlivců 2 x 30 ran
1969 – 1. místo ME rychlopalná pistole družstev 2 x 30 ran
1. místo ME standardní pistole družstev
3. místo ME velkorážní pistole jednotlivců
1970 – 1. místo MS rychlopalná pistole družstev 2 x 30 ran
1. místo MS velkorážní pistole družstev
3. místo MS velkorážní pistole jednotlivců
4. místo MS rychlopalná pistole jednotlivců 2 x 30 ran
Lubomír Nácovský se jako člen reprezentačního týmu pistolářů účastnil vrcholných mezinárodních soutěží až do poloviny 70. let, ovšem v individuálních soutěžích už na své výsledky z Her olympiády nenavázal.
Po ukončení sportovní kariéry se dál věnoval sportu rekreačně, rád lyžoval, bruslil, plaval, jezdil na kole, hrál volejbal i nohejbal a velmi si oblíbil tenis, který hrával na tenisových kurtech n. p. Barvy a laky. Hodně času a energie věnoval výstavbě tenisových kurtů v Lobečku, ale už si na nich nezahrál.
Pavel Petřikov
(* 1. července 1959)
Narodil se ve Slaném a dětství prožil v Kralupech, kde dodnes žije jeho maminka a starší sestra. Kromě toho má i nevlastního bratra. Dětství měl poměrně složité. Maminka zůstala po smrti otce záhy sama a tak měla mnoho starostí s výchovou svých dětí. Malý Pavel Petřikov hrával fotbal za Čechii i hokej za Kaučuk. K tomu se posléze přidalo judo. Vše však bylo časově velmi náročné, proto byla potřeba volba. A judo to vyhrálo pro svoji individualitu.
Říká: „Chtěl jsem být sám sobě odpovědný za výsledky. K judu mne přivedla náhoda. Jeden spolužák se pochlubil, že chodí na judo a já jsem příště šel s ním. Já vytrval, on skončil.“ Jeho objevitelem je kralupský judista J. Maršálek, a přátelé judisté M. Němeček, F. Bělohubý a také P. Slapnička, který velkou měrou přispěl k tomu, čeho v judu dosáhl. Ve 14ti letech přešel do oddílu Slávie vysokých škol, což bylo tehdy středisko vrcholového sportu. Zde zůstal 5 let. V roce 1978 obdržel povolávací rozkaz do Dukly Banská Bystrica, dalšího střediska vrcholového sportu. Zde se sportem zůstal až do roku 1988. V tomto období se odehrála asi nejúspěšnější judistická kariéra. V roce 1978 na Mistrovství Evropy Juniorů získal 7. místo, a několikrát se umístil na světových pohárech. V roce 1981 se umístil na 3. místě na ME, dále na 2. místě na MS.
Během kariéry získal řadu dalších umístění na světových pohárech, medaile na ME, bramborovou medaili na MS, ale i například v roce 1980 na Olympijských hrách v Moskvě skvělé 5. místo. Na OH v Soulu v roce 1988 skončil na 7. místě. V roce 1988 přešel do Hradce Králové a za něj vybojoval třetí místo na ME a 9. místo na OH 1992 v Barceloně. Zde také ukončil svou repre kariéru. Mimo všechna umístění vybojoval Mistra ČSSR i ČR v hmotnosti do 60kg, 65kg a 73kg.
Po skončení kariéry pokračoval jako repre trenér žen a hned na ME družstev v roce 1992 obsadili historicky nejlepší výsledek – 3. místo. Jako repre trenér žen dlouho táhl českou reprezentaci. Získal s nimi medaile na ME i MS. Dnes pracuje jako šéftrenér odboru sportu Ministerstva vnitra ČR. Vozí medaile, jak ze světových pohárů, tak umístění z vrcholných soutěží. Syn Pavel Petřikov ml.(22let), kterému je Pavel Petřikov st. Trenérem, se stal loni na podzim Mistrem Evropy do „23“let a před tím obsadil 9. místo na OH 2008 v Pekingu. Kromě toho vlastní Pavel Petřikov ml. 5. místo z MS juniorů, 5. místo z ME juniorů a 7. místo z ME seniorů. Životní krédo nemá. Říká: „Zdraví je základem všeho – ať ve sportu, v osobním životě, v zaměstnání, v podnikání a jinde. Můžete mít v životě hodně peněz, ale zdraví si za ně nekoupíte. A bez něj nezmůžete nic.“
Václav Syrový
(* 11. června 1934)
Od dětství žil s rodiči v Kralupech nad Vltavou, kde začala jeho sportovní i umělecká cesta. Od svého mládí byl velmi sportovně všestranný. Chodil do Sokola, kde dělal atletiku. Zároveň hrál závodně fotbal. V 15 letech si jeho atletického nadání všiml Otakar Jandera, který ho dovedl do Rudé Hvězdy Praha, za kterou začal vrhat koulí a házet diskem. Držel okresní rekordy ve vrhu koulí (14,10m) a v hodu diskem (47m). V dorosteneckém věku si při fotbale přivodil zranění kolen, jehož následky ho provázejí celým životem. Po operaci se vrátil ke sportu, ale již nemohl dělat atletiku. Přihlašuje se tedy do oddílu vzpírání v Kralupech, kde trénuje pod vedením Václava France. V té době si také dodělal kurz zubního laboranta a nastoupil do práce.
Již po půlročním vzpěračském tréninku vynikal velmi dobrými výkony. Ve 20 letech, když se blížila základní vojenská služba, se sám vydal na Klárov v Praze, kde v té době sídlila vzpěračská základna UDA. Na místě byl schopen předvést velmi kvalitní výkony před již známými vzpěračskými jmény jako jsou Belza, Pšenička, Šrámek, Burgerk, a dalšími. Tak se podařilo, že v roce 1954, aniž by měl za sebou jediný závod, byl přijat do armádního vzpěračského družstva UDA jako vzpěrač těžké váhy. Zde, po jednom roce tréninku, překonal první československý rekord – v tahu. Ač handikepován svými koleny, neustále se zlepšoval.
Za svou vzpěračskou kariéru překonal 24 československých rekordů, 7x vyhrál mistrovství ČSSR. Byl 5 krát účastníkem Mistrovství světa. Jeho největšími úspěchy byla dvě 3. místa na ME, 4. místo na MS ve Stocholmu a 8. místo ve víceboji na OH v Římě v roce 1960 (5. v nadhozu). Jeho osobní rekordy jsou: 151,2kg v tahu, 130,5kg v trhu a 172,5kg v nadhozu. Jeho sportovní kariéra bohužel velmi rychle skončila v roce 1963, protože se výrazně zhoršil stav jeho nemocných kolen. Pokračoval tedy v práci zubního laboranta a přihlásil se do malířského kroužku v Kralupech pod vedením p. Kuntoše. Od té doby se o umění začal zajímat – navštěvuje výstavy, studuje publikace věnující se známým umělcům, zajímá se o jejich pohnuté životní osudy a začíná se svými prvotinami. V roce 1969 se stěhuje do Cvikova na sever Čech. Nemoc kolenou se zhoršuje, za což může i jeho nadváha. Na doporučení lékařů zhubne během 6 měsíců 55 kg na konečných 87kg. Jeho velkou zálibou se stane vytrvalostní běh. K jeho běžeckým úspěchům patří 4 x zaběhnutý marathon, přičemž jeho nejlepší čas ve 39 letech je 3h a 39 minut. V 70. letech a na začátku 80. let pokračuje ve své tvůrčí činnosti. Tvoří především africké dřevěné masky dle vlastních návrhů. V roce 1990 je nucen odejít s těžkou artrózou kolen a silnou srdeční neurózou do invalidního důchodu. Od tohoto momentu začíná naplno tvořit. Vyřezává masky, maluje, tvoří cínové sošky a propracovává svoje netradiční techniky. Největší naplnění nachází ve vytváření asambláží, přičemž používá různé materiály: dřevo, sklo, plasty, kovy, textilie, provazy,….
Luboš Šuda
(18. dubna 1976)
Původem z Kralup nad Vltavou, kde dodnes žije. Má staršího bratra. Jako každé dítě vyzkoušel řadu sportů jako hokej, fotbal, cyklistiku nebo gymnastiku. U ničeho však příliš dlouho nevydržel. Nakonec zakotvil v 15 letech u posilování a z něj plynule přešel na kickbox. Tato volba se ukázala jako ta nejsprávnější. Nejenom pro svoji schopnost ukázat sílu, ale hlavně kvůli individualismu.
Prvními trenéry Luboše Šudy byli Michal Frabša – prezident Českého svazu kickboxu, dále pak Dušan Macák, který je dodnes naším reprezentačním trenérem. Pod tím začal Šuda v 17 letech zápasit a již v roce 1993 získal 2. místo na Mistrovství České republiky. Poté změnil trenéra a z Prahy se přesunul do Lovosic k trenéru Milanu Schejbalovi, pod kterým trénuje dodnes. V roce 1995 již jako profesionál boxoval o profesionální titul mistra České republiky asociace WKA a zvítězil.
1996 titul Mistra Evropy v Praze do 79,5 kg. Tento titul pak v roce 1998 potvrdil coby Mistr Světa. V roce 1999 v Praze obhajoba titulu profesionálního mistra světa asociace ISKA ve váze 84,5 kg a v roce 2000 obhajoba tohoto titulu v kanadském Torontu. V profesionálním kickboxu odboxoval celkem 43 zápasů, z nichž pouze jeden prohrál a jeden remizoval. Od roku 1998 se kromě kickboxu věnuje také amatérskému boxu. I v něm získává řadu vynikajících umístění. V roce 1998 1. místo na Velké ceně v Ústí, roku 1998 2. místo taktéž na Velké ceně. Od prosince 2003 zápasí v profiringu. Jeho úspěchy jsou 2x Mistr České republiky, 1x Mistr Východní Evropy a centrální Asie, 4x titul Interkontinentální titul. V současné době má za sebou v profesionálním boxu 23 utkání, ve kterých 20 krát zvítězil 2 krát prohrál 1 krát remizoval. Roku 2001 se účastní soutěže K1 (odvětví kickboxu v profesionálním ringu) a končí v semifinále. V roce 2007 zápasí na K1 proti Gerri Goodridge a vyhrává. Nyní nastupuje v zápasech profesionálního boxu a v zápasech K1 (kickbox ve kterém se používají boxerské údery plus veškeré kopy nohama, včetně kolen, na všechna povolená pásma nohy, trup a hlavy)
Letos se připravuje na obhajobu titulu Mistra Evropské Unie, která ho čeká v červnu. Luboš Šuda kromě toho, že sám trénuje minimálně 5x týdně, vede trenérsky oddíl kick-boxu v kralupském Domě dětí a mládeže, kde 2x týdně trénuje starší děti. Trenérství se věnuje i v Praze a Lovosicích. V civilním zaměstnání je soukromý podnikatel, v současné době je i mimo jiné zastupitelem města. Říká: „Box je gentlemanský sport. Je mnohem férovější než fotbal, i když tak na první pohled nevypadá.“ Jeho krédem je: „Věřím jen sám sobě.“
Václav Tomšík
(* 19. listopadu 1936)
Narodil se v Praze, později žil v Ústí nad Labem. V civilním zaměstnání pracoval celý život jako letecký mechanik. Se sportováním začal na střední škole v Ústí nad Labem v roce 1951 jako atlet a plavec. Na vojenské škole se pak naučil jednotlivé fáze tehdejšího olympijského vzpěračského trojboje: tah – trh – nadhoz. (Od roku 1972 je to již pouze trh a nadhoz). Od roku 1956 byl zařazen do krajského družstva a od roku 1958 do 1970 vzpíral s elitou z ČKD Bohemians Praha jako byl Pšenička, Srstka a Syrový. Od roku 1970 působil v Kralupech v oddílu vzpírání TJ Kaučuk jako závodník a zároveň jako jeho předseda.Po ukončení činnosti oddílu působil v pražském Olympu ve Stromovce, aby se po letech navrátil zpět do pražské Bohemians, kde jako aktivní závodník veterán soutěží dodnes. Vedle dosavadních již pětatřiceti zlatých medailí, spojených s titulem mistra republiky, plejády pohárů za vítězství v řadě turnajů, přidal ve své sportovní kariéře do sbírky úspěchů v Innsbrucku zlato (1992) z mistrovství Evropy, stříbro (2001) a bronz (1997) z evropského i světového šampionátu.
Je několikanásobným držitelem medailových postů na ME a MS sportovních veteránů. Od Světové vzpěračské federace se pyšní titulem Čestného uznání ČSTV III. stupně za sportovní činnost. Od krajského sdružení ČSTV Mělník dostal ocenění jako Sportovec roku. V Bohemians byl dvakrát vyhlášen jako nejlepší vzpěrač jednoty. Za svojí čtyřiapadesátiletou vzpěračskou kariéru se zúčastnil několika mistrovství Evropy, mistrovství světa a mezinárodních soutěží v Německu, USA, Francii, Slovensku, Polsku a Rakousku. Je držitelem největšího počtu mistrovských titulů z žijících a aktivních sportovců ve Středočeském kraji.Dodnes si udržuje skvělou fyzičku, kterou mu mohou závidět mnohem mladší závodníci. A to i přes úraz páteře před několika lety, kdy byla situace natolik beznadějná, že to vypadalo na ukončení jeho sportovní kariéry. Nejvyšší osobní výkon Václava Tomšíka je 107 kg v trhu a 142,5 kg v nadhozu (v olympijském trojboji 115 kg v tahu). Současný výkon je na 68 kg v trhu a 98 kg v nadhozu. Nemá žádné životní krédo, ale současně dodává: „Mám rád českou hymnu. V jejích slovech je snad celý život. A pocit, kdy ji hrají jen pro Vás, je naprosto neopakovatelný.“